Zapomenuté hory 2023 (Marek)

Tak a je to tady. Pojďme si konečně popovídat o tom, jak jsem přišel o nálepku "panic Zapomenutých hor"! Tento závod mám v hledáčku už nějaké 2-3 roky, tak bylo jen otázkou času, než si tento zářez na pažbě budu muset odesrat. Jen vyslovení formule "Zapomenuté hory" v mnoha běžcích vyvolává chvění v břiše a nevysvětlitelné pocity pohody, štěstí a radosti - kam se hrabe Voldemort. Původní sestava, ve které jsme měli vyrazit do Račího údolí čítala asi 8 běžců a smrdělo to strašnou párty - nakonec však různé bolístky, nemoci a indispozice učinily přirozený výběr a razíme si to na akreditaci pouze já a Jiří Matýsek. Večer si odbydeme organizační kolečko, večeře, pivka a pak se ve mě vzbouřil nějaký předzávodní bacil a tak nějak to začalo smrdět, že na start ani nebudu moct nastoupit. A tak Mates z útrob jeho batohu zázračně vyčaroval půllitr slivovice a začali jsme bacila mlátit hlava nehlava! Ráno bylo klasicky hektické (jako když se startuje za tmy) a jak už to bývá, namísto zázračného vyléčení jsem startoval nemocný a ještě k tomu s kocovinou.

"Hlavně se nenech strhnout davem, však víš jaký si chuj a dycky to přepálíš!" - přesně této poučky jsem se držel a chytl jsem se skupinky, která měla přesně to tempo, co mi sedí... Jak lusknutím prstů ztrácím své tažné koně za obzorem a přemýšlím, co je sakra špatně - koukám na hodinky 20 km za 2:30. Trošku si to přepálil - to je jasné, ale tohle je jiná krize. Asi po půl hodině mi dochází, že jsem zapomněl jíst - bum bác - hlaďák... Všechny pokusy o příjem potravy končí marně a prostě si sedám a čekám než do sebe jsem schopný nacpat alespoň půlku rohlíku a gel. Tato školácká taktická chyba mě stojí asi 2 hodiny strávené v krizi - lidi, jezte, volové! Až jsem si prošel všemi devíti kruhy Danteho pekla, zjevuji se na občerstvovačce "U Matesa" (s mým spoluzávodníkem Matesem to nemá nic společného ). Leju do sebe asi sedmou kofolu a borec se ptá, kam to dávám, tak mu říkám, že běžím poslední hodinu bez vody, tak mě nechává být. Ze zákřoví najednou vybíhá první závodník - no twe, takhle svěže bych chtěl taky vypadat za těch 15km, které mě čekají, než tady budu podruhé i já. Krize je konečně pryč, připadám si totálně čerstvý, napitý a plný sil, ale .... Přichází nejtechničtější část trasy, na které nic moc nenaženu - prudký kamenitý sestup, mírný nekonečný výstup. Odbydu si to jak nejlíp umím a loučím se tady se všemi svými plány o cílovém čase.

Dorážím na Matesa podruhé, doplním jen to nejnutnější a petám si to domů - protože teď už to poběží, žejo! Žejo? Počkej, žejo? Trasu jsem před závodem zkoumal opravdu nesčetněkrát, vždy mi vyšlo, že posledních 25km se poběží .... tak proč mi (sakra) hodinky ukazují, že mi chybí ještě téměř sedm kil výškových? Není to moc, ale s plánem na 3 hodiny to otřáslo v základech a bylo jasné, že to v žádném případně nestihnu ... V "módu letadlo" to teda odpálím za 3:18 - především proto, že už to chcu mít fakt za sebou a dobíhám do cíle sprintem - Ano! Tak moc jsem se těšil na pivo! 

V mém povídání jsem ale vynechal dvě nejpodstatnější věci, které si nechávám jen pro čtenáře, kteří se dostanou až sem. To hlavní a nejdůležitější - Rychlebské hory jsou opravdu nepopsatelně krásné a mají můj štempl kvality, pokud byste nevěděli, kam na dovolenou až se zase vrátí strýček Covid. To druhé o čem není zmínka - většinu závodu jsem byl psychicky na dně (čti pekelně nasranej), protože jsem nestíhal svůj vytyčený čas (ani náhradní čas a vlastně ani druhý náhradní čas), až jsem úplně zapomněl vnímat tu krásu kolem sebe, čímž jsem sám sebe připravil o hlavní komoditu tohoto sportu - nádherné výhledy, absolutní svoboda. Tam studánečka, tam srnečka, tam jez. Krása Ultratrailu spočívá v tom, že první i poslední si v sobě odnáší tu kopu prožitků z té hromady hodin strávených na trase. Od toho, že ses v křoví posral až k tomu že jsi viděl jednorožce - a na tohle já letos zapomněl a byla to chyba, které se už nedopustím - neberme se tak vážně.

Tak zase za rok? Tam na Konci světa...