Pražská stovka 2022 aneb cesta do útrap ultra-běžcovy duše (Marek)

Při trápení na 5BVčku jsem byl 100% rozhodnutý, že letošní jakš takš vyd(a)řenou běžeckou sezónu ukončuji, zazimuju se na gauči, kde budu jen jíst, pít a tloustnout. Jak už tomu ale tak bývá, člověk míní a Olaf mění a už v následujícím týdnu jsem vyplňoval registraci ... Než se naděju sedím v autě s Mareek Glogar na D1 směr Praha, venku krásně pršo-sněží. To je nádhera... teda byla by, kdybych se nechystal v tomhletom marasu trávit noc-den-noc... Sázava, pojíst, oblíct a je odstartováno. Moje představa o P100, že je to pochoďák pro lidi s krosnou a kytarou byla trošičku naivní - jsou to zvířata! Všichni běží ... i do kopce ... fajn. Předsevzetí nepřepálit start vzalo za své a už jsem běžel v chumlu masochistů na první kopec. Na první čipovce na 15. km jsem v čase 1:45:32, což by v Beskydech nebyl vůbec špatný čas, mezi místními "trampy" to stačí pouze na 36. příčku. Cítím, že takhle to nepůjde táhnout celou dobu, dávám malé pivko a běžím dál. Trošku se to roztáhlo, tak se chytám na nějakou dobu frajera, kterého už jsem párkrát zahlídl i na beskydských závodech, tak se spolu držíme cca 8 km a kecáme.

"Ty v klidu to stačí, takhle popobíhat a to by nám mělo na nějakých 17 hodin stačit"
"Já chtěl mířit na nějakých 24."
"Aha. Tak co tady děláš?"

Ještě z něj vylezlo, že vlastně celou českou elitní scénu zná a občas s nima běhá ... super! Tak alespoň, že to "nepřepálit to" jsem zvládnul. S přicházející krizí ho ztrácím a začínám bojovat sám se sebou. Na 32. km jsem za 4:10, chvilku se tady zdržím ať se dám trošku dokupy... dávám pivko, vybíhám dál. Okolo 40. km mířím na Čerčanský chlum a psychicky jsem na vrcholu, všechno jde pěkně, nic nebolí, za 10 km kontrola i se supporťákem, převleču se do suchého - to bude fajn. O 5 km dál se mi vrací dávno zapomenuté zranění kolene z B7 2019 a seběh začíná být peklem, zvolňuji a předbíhá mě kopa lidí. S přicházejícím dnem teplota stoupá, sníh taje a trať se před očima mění v bahenní tobogán... pěkně to klouže a závodníci vyměnují své značkové běžecké oblečení za military verzi, že by se za maskování nestyděl ani odstřelovač z Vietnamu. V Čerčanech jsem za 6:54 a už na mě čeká Mára s kafem, říkám mu že to není dobrý, ale on mě psychicky zvedá a žádnou myšlenku na konec mi nedovolí. Jdu dál. 

Následujících 40 kilometrů se plácám okolo průměru 5km/h, zkouším všechno možné abych si nějak odlehčil a mohl bych zrychlit, nic nezabírá. Hodně bojuju s hlavou, ale pořád to jde. Moji osudnou se stala rozhledna Pepř, kterou Olaf umístil za bahenní stezku, kde jsem při přebrodění tohoto 2km pekla nechal veškeré zbytky sil a nadějí. Přehodnotil jsem si možnosti: stehna, lýtka na kašu, kolena píchají při každém kroku, plosky nohou bolí při každém došlapu tempo pomaličku klesá k 4km/h, což by znamenalo ještě dalších 11-12 hodin pekla ... Né děkuji! Tímhle jsem si prošel už na B7 2019, kde byla vůle silnější než mé možnosti a s kolenem na sra*ku jsem kulhal do 60km vzdáleného cíle. V Jílové dávám polívku a pivo, odevzdávám čip a s mírným zklamáním se s tímto závodem loučím na 92.km v čase 15:01:47 z 57. příčky. 

Bookujeme nocleh v Černokosteleckém pivovaru a jedem na (ne)zaslouženou Černou sviňi. Nicméně musím vyzdvihnout organizaci závodu, která byla perfektní. Obžervovačky bohaté, lidi příjemní, značení perfektní.