Otrokovická stovka 2024 (Marek)

Tak po delší době zase přináším jedno turisticko-běžecké dobrodružství s názvem Otrokovická stovka. Hned, co tento projekt spatřil světlo světa, věděl jsem, že jednou musím stát na startovní čáře – no a nebylo by to škoda chybět hned na prvním ročníku? Vyplňuju registračku, cpu to do kalendáře a ouha – kolize s Perun Skymarathon, který je pouze týden před konáním – strach z nedostatku času na regeneraci přebíjím argumentem, že Perun je jenom 40ka a času bude dost – "To se nějak zvládne". 

A jak už to tak bývá, zahrávat si s bohem bouře, hromu a blesku se úplně nevyplácí … Perun Skymarathon s jeho brutálními parametry (40 km / 3000 +) v kombinaci se sračko-sněho-vodní tratí mi dali pořádně na frak a z nějakých 7mi hodin "zábavy" na trase jsem se vyhrabával až do čtvrtka, kdy jsem konečně přestal obcházet domem jako kriketová branka. O nějaké plné síle či regeneraci se úplně mluvit nedalo, tak jsem se rozhodl registračku na O100 hodit do placu jiným jedincům bažícím po bolesti. Když se pátečního odpoledne stále žádný masochista neozýval, vzal jsem si své křusky, rozloučil se s rodinou a vydal se vstříc novým dobrodružstvím do Otrokovic. Než to nechat propadnout, to radši ať mi ty nohy pod zadkem upadnou.

Je deset minut před půlnocí a pod startovním obloukem se tetelí dvě stovky běžců a chodců, kteří přišli změřit síly těla a mysli s téměř 108 kilometrovou tratí. Organizátorskému SKÁJ týmu asistuje Lukáš Tomčík (organizátor srdcové záležitosti - Hostýnské osmy), ale také legenda českých stovek, tvůrce destruktivních tratí ve středních Čechách a organizátor Pražské stovky Olaf Čihák – jsme v dobrých rukou … dnes se nudit nebudeme.

Po "výstřelu z pistole" jsme za asistence městské policie vyvedeni z města a mizíme v místních lesích. Start je na stovkový závod velice rychlý a nikdo nejeví známky polevení ani do kopců – těch nás dnes čeká přibližně dvacet. Do chůze se přechází až na 12. kilometru při ostřejším stoupání na Košíkovské skály, nicméně jde se svižně a nikdo nemá v plánu se na trati dlouho ohřát. Druhé občerstvovačky na Salaši (22. km) dosahuje moje výkonností skupina přibližně za dvě a půl hodiny, z čehož mám trošičku obavu, jak dlouho se dokážu takhle uviset. Pokračujeme na dva kopce, které pořádně kousnou – Břestecká skála (vracečka, ekvivalent Obřan z H8) a Modla (kde je Kaple sv. Barbory) – a dávají závodníkům jasně najevo, že bude třeba tempo trošku zvolnit. Co nevidět jsme v přístřešku Na pile v Buchovicích, kde každý jen v rychlosti doplňuje zásoby a konzumaci gastrofestivalu, pod kterým se prohýbají stoly, nechává až na druhou návštěvu této občerstvovačky. 

Při zdolávání Osvětimanské sjezdovky (určitě černé!) nám začíná svítat, což v kombinaci výhledu na celé Chřiby a inverze dává nezapomenutelný zážitek. Na občerstvovačce ve Vřesovicích (49. km) jsem v 6:23 a už je znát mírná sešlapanost – posílám pivko, jako preventivní anestetikum a pokračuju. Píchání v koleni, rozvíjející se zánět šlach v nártech a všechny ostatní bolístky, na které jsem se soustředil, abych se při tak dlouhé trase nenudil, mě teleportovaly na 80. km – opět na občerstvovačku Na Salaši, kde začala ta pravá zábava. Doplnil jsem vše potřebné, vyluxoval občerstvení a poslal dvě pivka (už to sluníčko fakt peklo) při vykecávání s organizátorem.

"Značení je v pohodě?"
"Jo, jasný. Jdu radši podle navigace, ale žádný problém zatím."
"OK. Jen někteří lidi se prej ztratili nebo se zašli."
"Kam mám teďka jít?"
"Běž tady a pořád rovně až narazíš na žulové kostky."

Loučím se tedy s jedním z těchto ultra-andělů, kteří nás zásobují vodou, ionťákem a pivky a valím dál. Už jsem totálně sešláply, běh připomíná spíše pohyb postřelené srny (kterou navíc srazilo auto), ale říkám si, že těch 28 km už dorazím i kdyby mě měli odnášet přes cílovou čáru nohama napřed. Volám si s Ivankou, hezky to utíká, krize odchází, síla přibývá a hele … rozcestník Břestecká skalka. Polívá mě studený pot, otevírám mapy a áno je to oficiální – za občerstvovačkou jsem nesprávně odbočil a šlapu znovu ten okruh, který jsem šel už ve 2 ráno – pěkné to tady mají za světla.

No nic volám to domů a z telefonu zní: "No tak se otoč zpátky a dojdi to!" A jelikož se ženě neodmlouvá a v posledním půl roce hodně bojuju s hlavou a motivací, a vlastně už si ani nepamatuju závod, který bych nevzdal, tak se vidina dokončení stala jedinou prioritou v životě. Co bylo dál asi netřeba popisovat – slunce pralo, voda došla, halucinace, pivo tam – pivo sem, pár křovíčkových incidentů – nic mě nemohlo zastavit a dobíhám do cíle za 18:29 s nějakými 123 km / 4200 + na hodinkách.

 Pokud by se někdo zajímal o to, jak zdravě se stravujou "ultra-běžci", tak tady to máte:

6 l Ionťáku
3 l Coca-Cola
1 l Magnézko
1 l Voda
6 piv
5 powergelů
2 sojové suky
6 čtvrtchlebů se škarkovou pomazánkou
1 polívka
1 rohlík se salámem
hromada pomerančů, tuna solených arašídů, brambůrek a různých cukrátek...

Sportu zdar!