Nízkotatranská stíhačka 2023 (Marek)

A tak jsem se zase jednou vydal na jednu masochistickou pouť s názvem Nízkotatranská stíhačka. Tento závod jsem už nějakou dobu nemohl dostat z hlavy, až jsem se jednoho dne v nějaké labilní chvilce zaregistroval. A proč že stíhačka? Organizátoři mají vyjímku ze zákazu nočního pohybu v Nízkých Tatrách pouze pro 100 závodníků, nicméně registrace je otevřená pro 200. Proto je v polovině závodu eliminační stanice (síto oddělující zrno od plev), která Vás nekompromisně pošle domů, když se nacházíte pod čarou. Jinými slovy už od startu Vám v hlavě sedí dva paňduláči (nebo paňduláččice v rámci genderové vyváženosti), jeden křičí: "Zaber! Jinak to nestihneš!" a druhý: "Zpomal! Když se odpálíš na první půlce, tak do druhé ani nenastoupíš!" a první zase: "Až budeš sedět v autobuse, tak ti ušetřené síly budou stejně k prdu!". A takhle Vám z toho postupně hrabe a hrabe.

 V pátek odpoledne přijíždíme do Telgártu, abychom se v pohodě stihli ubytovat, akreditovat, aklimatizovat a případně se někam projít. Cíl předzávodní přípravy je jasný – na večeři nějaký salát a maximálně dvě piva - vstává se brzy, takže v 9 v posteli! Ani jsem se nenadál a měl jsem v sobě šesté pivo, závodní welcome drink (borovičku Borec, jak jinak než z poldecáku) a boule za ušima z vynikajících halušků, kde na brynze a špeku opravdu nešetřili a v 23:00 padám do postele – ups.

Je 4:20 ráno. Budík se snaží vyprostit z útrob telefonu a vyvrtat nám díru do hlavy. Jsme silní a spíme dál. Po namáhavém probuzení nás čekají klasické předzávodní přípravy, hygiena, snídaně, kafe a jak už to tak s Márou bývá, klasicky nestíháme a dobíháme na start 3 minuty před vystřelením z pistole. Je odstartováno. Prvních pět kilometrů vede po vyasfaltované cyklostezce a většina běžců to pálí, jakoby je při eliminaci čekala spíš kulka do hlavy než autobus domů – že bych ty propozice nečetl celé? No nic držím si to svoje tempo, míjím nějakého Poláka, který zvrací a za chvíli dobíhám do obce Šumiec, ze které začíná prudký výstup na Královu holu. Je dusno, hmla a chladno, ale alespoň se dobře běží. Po překonání několika brdků dobíhám do sedla Priehyba, odkaď by to mělo být běžecké a jak už to tak bývá – v ultra si nikdy nemaluj nic růžově, protože se tato růžová dokáže velice rychle zbarvit do ruda. Hmla vzala za své a tatranské slunce začalo vystrkovat růžky, což v kombinaci s divokou savanou vytvořilo smrtící koktejl. Dusno z vypařující se rosy slušně dehydratovalo a ve vysoké nepřehledné trávě se dalo popoběhnout sotva pár kroků. Po zdolání dvaceti kilometrů v těchto destruktivních podmínkách proběhla z části eliminace přirozená a mnoho běžců, kteří se vlezli do limitu, končí následkem vyčerpání. 

Sedla Čertovice na 48. km dosahuji v čase 7:46, už ani nemluvím, na půl hodiny si sedám, čumím před sebe a snažím se nezkolabovat. Jsem na nějaké 64. pozici mezi muži z 83, kteří můžou pokračovat – proč zrovna já musím být takový smolař. Nebreč – vymyslel sis to, tak to ujdeš celé. Po chvíli už si to šlapu do kopce s poetickým názvem Rovienky, kde vystoupáte asi 350 výškový na 1,5km – Slováci mají opravdu zvrácený smysl pro humor. Následující úsek mám trošku v mlze, trošku vlivem brutálního převýšení, dehydratace, pekelného slunce a bolesti kyčle, která mě vystřelovala chvílema až do bezvědomí – s tím jsme do toho ale šli, že to asi bude bolet a tato nedořešená bolístka se musela dřív či později ozvat. Nějakou jsem se teleportoval na Chopok, kde jsem jen o pár minut nestihl Ivču, která tady byla výletovat – nevadí, byl jsem prostě pomalej … Posílám vývar a točeného Šariša, se kterým se mi nalila nová krev do žil a hned co jsem vyběhl na hřeben za Chopkem jsem si vzpomněl proč tady vlastně jsem. Pohled na celý hřeben s "jesenickým" profilem ve mně evokoval totální svobodu a nádheru tohoto sportu. Vše jen umocňovali kamzíci lemující trasu (s absolutním nepochopením k mému utrpení ve tváři). Až do tmy jsem letěl, co mě nohy pustily s jedinou představou v hlavě – až dosáhnu Prašivé, jdu na sestup a tohle všechno skončí! Před setměním se ke mně připojuje Radovan, jeden z Frenštátsko-Lichnovsko-Pražské bandy, které jsme potkali předchozí večer, což nám alespoň symbolicky zahání strach z chlupáčů ukrytých po trati. Dosahujeme Prašivé a jak že jsem to říkal – v ultra si nikdy nemaluj nic růžově? 

Poslední úsek trati bych umístil na stupnici bolesti někde mezi pokusy Josefa Mengeleho a poslechem skladby Baby od Justina Biebera … Posledních 12 kilometrů mi vzaly veškeré zbytky sil, naděje na plánovaných 17:30 a víru v lidstvo – tohle by nenaplánoval nikdo se špetkou empatie. Extrémní sestup po uvolněných kamenech střídal exponovaný výstup a nebyl bych to já, abych se na posledních 100 metrech nedokázal ztratit, čímž jsem uvolnil Radovanovi prostor pro dosažení (čti loupež) mého 45. fleku a dobíhám pár sekund za ním. Jsem strašně rád, že jsem si konečně splnil tuto obrovskou výzvu zdolat celý hřeben Nízkých tater na jeden zátah. Po dokončení jsem byl trošičku naštvaný kvůli času a zranění, které mě dosti limitovalo – s odstupem to ale vidím tak, že jsem tam nechal maximum a vzhledem k podmínkám ve kterých jsme tuto kratochvíli trávili, jsem vlastně s celkovým výsledkem spokojen. 

Děkuji Ivance za support v cíli a doprovod na závod a samozřejmě Jurajovi Tekelovi za super organizaci. 

P.S. Jsem docela rád, že jsem byl celý víkend offline a otevřel si zprávy až v pondělí ráno, abych zjistil, že můj největší postrach - méďa -  zaútočil na běžce jen pár km od nás. Běžci přeji brzké uzdravení.