Blog

Otrokovická stovka 2024 (Marek)

Otrokovická stovka | 108 km | 4000m+| 18:28:52 | 53. 

Tak po delší době zase přináším jedno turisticko-běžecké dobrodružství s názvem Otrokovická stovka. Hned, co tento projekt spatřil světlo světa, věděl jsem, že jednou musím stát na startovní čáře – no a nebylo by to škoda chybět hned na prvním ročníku? Vyplňuju registračku, cpu to do kalendáře a ouha – kolize s Perun Skymarathon, který je pouze týden před konáním – strach z nedostatku času na regeneraci přebíjím argumentem, že Perun je jenom 40ka a času bude dost – "To se nějak zvládne". 

A jak už to tak bývá, zahrávat si s bohem bouře, hromu a blesku se úplně nevyplácí … Perun Skymarathon s jeho brutálními parametry (40 km / 3000 +) v kombinaci se sračko-sněho-vodní tratí mi dali pořádně na frak a z nějakých 7mi hodin "zábavy" na trase jsem se vyhrabával až do čtvrtka, kdy jsem konečně přestal obcházet domem jako kriketová branka. O nějaké plné síle či regeneraci se úplně mluvit nedalo, tak jsem se rozhodl registračku na O100 hodit do placu jiným jedincům bažícím po bolesti. Když se pátečního odpoledne stále žádný masochista neozýval, vzal jsem si své křusky, rozloučil se s rodinou a vydal se vstříc novým dobrodružstvím do Otrokovic. Než to nechat propadnout, to radši ať mi ty nohy pod zadkem upadnou.

Je deset minut před půlnocí a pod startovním obloukem se tetelí dvě stovky běžců a chodců, kteří přišli změřit síly těla a mysli s téměř 108 kilometrovou tratí. Organizátorskému SKÁJ týmu asistuje Lukáš Tomčík (organizátor srdcové záležitosti - Hostýnské osmy), ale také legenda českých stovek, tvůrce destruktivních tratí ve středních Čechách a organizátor Pražské stovky Olaf Čihák – jsme v dobrých rukou … dnes se nudit nebudeme.

Po "výstřelu z pistole" jsme za asistence městské policie vyvedeni z města a mizíme v místních lesích. Start je na stovkový závod velice rychlý a nikdo nejeví známky polevení ani do kopců – těch nás dnes čeká přibližně dvacet. Do chůze se přechází až na 12. kilometru při ostřejším stoupání na Košíkovské skály, nicméně jde se svižně a nikdo nemá v plánu se na trati dlouho ohřát. Druhé občerstvovačky na Salaši (22. km) dosahuje moje výkonností skupina přibližně za dvě a půl hodiny, z čehož mám trošičku obavu, jak dlouho se dokážu takhle uviset. Pokračujeme na dva kopce, které pořádně kousnou – Břestecká skála (vracečka, ekvivalent Obřan z H8) a Modla (kde je Kaple sv. Barbory) – a dávají závodníkům jasně najevo, že bude třeba tempo trošku zvolnit. Co nevidět jsme v přístřešku Na pile v Buchovicích, kde každý jen v rychlosti doplňuje zásoby a konzumaci gastrofestivalu, pod kterým se prohýbají stoly, nechává až na druhou návštěvu této občerstvovačky. 

Při zdolávání Osvětimanské sjezdovky (určitě černé!) nám začíná svítat, což v kombinaci výhledu na celé Chřiby a inverze dává nezapomenutelný zážitek. Na občerstvovačce ve Vřesovicích (49. km) jsem v 6:23 a už je znát mírná sešlapanost – posílám pivko, jako preventivní anestetikum a pokračuju. Píchání v koleni, rozvíjející se zánět šlach v nártech a všechny ostatní bolístky, na které jsem se soustředil, abych se při tak dlouhé trase nenudil, mě teleportovaly na 80. km – opět na občerstvovačku Na Salaši, kde začala ta pravá zábava. Doplnil jsem vše potřebné, vyluxoval občerstvení a poslal dvě pivka (už to sluníčko fakt peklo) při vykecávání s organizátorem.

"Značení je v pohodě?"
"Jo, jasný. Jdu radši podle navigace, ale žádný problém zatím."
"OK. Jen někteří lidi se prej ztratili nebo se zašli."
"Kam mám teďka jít?"
"Běž tady a pořád rovně až narazíš na žulové kostky."

Loučím se tedy s jedním z těchto ultra-andělů, kteří nás zásobují vodou, ionťákem a pivky a valím dál. Už jsem totálně sešláply, běh připomíná spíše pohyb postřelené srny (kterou navíc srazilo auto), ale říkám si, že těch 28 km už dorazím i kdyby mě měli odnášet přes cílovou čáru nohama napřed. Volám si s Ivankou, hezky to utíká, krize odchází, síla přibývá a hele … rozcestník Břestecká skalka. Polívá mě studený pot, otevírám mapy a áno je to oficiální – za občerstvovačkou jsem nesprávně odbočil a šlapu znovu ten okruh, který jsem šel už ve 2 ráno – pěkné to tady mají za světla.

No nic volám to domů a z telefonu zní: "No tak se otoč zpátky a dojdi to!" A jelikož se ženě neodmlouvá a v posledním půl roce hodně bojuju s hlavou a motivací, a vlastně už si ani nepamatuju závod, který bych nevzdal, tak se vidina dokončení stala jedinou prioritou v životě. Co bylo dál asi netřeba popisovat – slunce pralo, voda došla, halucinace, pivo tam – pivo sem, pár křovíčkových incidentů – nic mě nemohlo zastavit a dobíhám do cíle za 18:29 s nějakými 123 km / 4200 + na hodinkách.

 Pokud by se někdo zajímal o to, jak zdravě se stravujou "ultra-běžci", tak tady to máte:

6 l Ionťáku
3 l Coca-Cola
1 l Magnézko
1 l Voda
6 piv
5 powergelů
2 sojové suky
6 čtvrtchlebů se škarkovou pomazánkou
1 polívka
1 rohlík se salámem
hromada pomerančů, tuna solených arašídů, brambůrek a různých cukrátek...

Sportu zdar!

Zapomenuté hory 2023 (Marek)

Ultramaraton Zapomenuté hory | 76 km | 3000m+| 11:35:11 | 70.

Tak a je to tady. Pojďme si konečně popovídat o tom, jak jsem přišel o nálepku "panic Zapomenutých hor"! Tento závod mám v hledáčku už nějaké 2-3 roky, tak bylo jen otázkou času, než si tento zářez na pažbě budu muset odesrat. Jen vyslovení formule "Zapomenuté hory" v mnoha běžcích vyvolává chvění v břiše a nevysvětlitelné pocity pohody, štěstí a radosti - kam se hrabe Voldemort. Původní sestava, ve které jsme měli vyrazit do Račího údolí čítala asi 8 běžců a smrdělo to strašnou párty - nakonec však různé bolístky, nemoci a indispozice učinily přirozený výběr a razíme si to na akreditaci pouze já a Jiří Matýsek. Večer si odbydeme organizační kolečko, večeře, pivka a pak se ve mě vzbouřil nějaký předzávodní bacil a tak nějak to začalo smrdět, že na start ani nebudu moct nastoupit. A tak Mates z útrob jeho batohu zázračně vyčaroval půllitr slivovice a začali jsme bacila mlátit hlava nehlava! Ráno bylo klasicky hektické (jako když se startuje za tmy) a jak už to bývá, namísto zázračného vyléčení jsem startoval nemocný a ještě k tomu s kocovinou.

"Hlavně se nenech strhnout davem, však víš jaký si chuj a dycky to přepálíš!" - přesně této poučky jsem se držel a chytl jsem se skupinky, která měla přesně to tempo, co mi sedí... Jak lusknutím prstů ztrácím své tažné koně za obzorem a přemýšlím, co je sakra špatně - koukám na hodinky 20 km za 2:30. Trošku si to přepálil - to je jasné, ale tohle je jiná krize. Asi po půl hodině mi dochází, že jsem zapomněl jíst - bum bác - hlaďák... Všechny pokusy o příjem potravy končí marně a prostě si sedám a čekám než do sebe jsem schopný nacpat alespoň půlku rohlíku a gel. Tato školácká taktická chyba mě stojí asi 2 hodiny strávené v krizi - lidi, jezte, volové! Až jsem si prošel všemi devíti kruhy Danteho pekla, zjevuji se na občerstvovačce "U Matesa" (s mým spoluzávodníkem Matesem to nemá nic společného ). Leju do sebe asi sedmou kofolu a borec se ptá, kam to dávám, tak mu říkám, že běžím poslední hodinu bez vody, tak mě nechává být. Ze zákřoví najednou vybíhá první závodník - no twe, takhle svěže bych chtěl taky vypadat za těch 15km, které mě čekají, než tady budu podruhé i já. Krize je konečně pryč, připadám si totálně čerstvý, napitý a plný sil, ale .... Přichází nejtechničtější část trasy, na které nic moc nenaženu - prudký kamenitý sestup, mírný nekonečný výstup. Odbydu si to jak nejlíp umím a loučím se tady se všemi svými plány o cílovém čase.

Dorážím na Matesa podruhé, doplním jen to nejnutnější a petám si to domů - protože teď už to poběží, žejo! Žejo? Počkej, žejo? Trasu jsem před závodem zkoumal opravdu nesčetněkrát, vždy mi vyšlo, že posledních 25km se poběží .... tak proč mi (sakra) hodinky ukazují, že mi chybí ještě téměř sedm kil výškových? Není to moc, ale s plánem na 3 hodiny to otřáslo v základech a bylo jasné, že to v žádném případně nestihnu ... V "módu letadlo" to teda odpálím za 3:18 - především proto, že už to chcu mít fakt za sebou a dobíhám do cíle sprintem - Ano! Tak moc jsem se těšil na pivo! 

V mém povídání jsem ale vynechal dvě nejpodstatnější věci, které si nechávám jen pro čtenáře, kteří se dostanou až sem. To hlavní a nejdůležitější - Rychlebské hory jsou opravdu nepopsatelně krásné a mají můj štempl kvality, pokud byste nevěděli, kam na dovolenou až se zase vrátí strýček Covid. To druhé o čem není zmínka - většinu závodu jsem byl psychicky na dně (čti pekelně nasranej), protože jsem nestíhal svůj vytyčený čas (ani náhradní čas a vlastně ani druhý náhradní čas), až jsem úplně zapomněl vnímat tu krásu kolem sebe, čímž jsem sám sebe připravil o hlavní komoditu tohoto sportu - nádherné výhledy, absolutní svoboda. Tam studánečka, tam srnečka, tam jez. Krása Ultratrailu spočívá v tom, že první i poslední si v sobě odnáší tu kopu prožitků z té hromady hodin strávených na trase. Od toho, že ses v křoví posral až k tomu že jsi viděl jednorožce - a na tohle já letos zapomněl a byla to chyba, které se už nedopustím - neberme se tak vážně.

Tak zase za rok? Tam na Konci světa

Pochodoběh černokosteleckého pivováru 2023 (Marek)

Pochodoběh černokosteleckého pivovaru | 42km | 30 piv (dvojice) | 4. flek 

Na letošním pochodoběhu nemohla chybět reprezentace z BPPčka, tak si to pojďme zrekapitulovat. Největším překvapením a hrdinou letošního ročníku byl Ondrej Kyblík, který konečně, po 6-ti startech v tomto sportu, dokončil!!! V čase 13:43 se umístil na 25. místě na dlouhé trati. Nezabránilo mu v tom ani vytuhnutí parťáka, který mu pomohl vypít jen asi 4 piva. Vůle dokončit byla nezlomná!

Nás nadsamec Marek Glogar jen potvrdil své kvality, o kterých všichni víme, a dokončil tuto pouť, poslání, v čase 13:23 a umístil se na 24. fleku. 

Naše ambice byly nemalé a cíl byl dokončit pod 7 hodin, což by v obvyklých podmínkách mohlo vynést pěkné umístění, ne-li zlato. Podtrhli jsme to poetickým názvem "Loni druzí, letos první!". Vzhledem k tomu, že se jednalo nejspíš o nejrychlejší ročník, bohužel se nám nepodařilo naplnit naše ambice a končíme na 4., bramborovém fleku v čase 6:58. S časem jsme nicméně spokojeni, nechali jsme tam opravdu vše a prostě a jednoduše byli lepší. 

Na krátkou trať jsme nasadili naše zkušenostmi ošlehané stařešiny ze Svatoslavi, od kterých jsme očekávali bednu a šli opravdu luxusně. Nicméně se někde zapomněli na trati a ztratili hodinu, což jim nakonec vyneslo 7. místo v čase 7:42. 

Když to shrnu, tak letošní ročník byl ročník nenaplněných přání a ambicí, nicméně všichni odjíždí šťastní a plní zážitků. Už na startu jsem věděl, že o zlato bojovat nebudem, když si několikaletý šampion dovedl jako parťáka borca, který běhá světovou ultra elitu (a mimochodem vypadal jak Kilian Jornet z Wishe). Standa Mottl trénoval 6x týdně a vedl ho Tomáš Maceček, který letos trhnul B7 pod 11 hodin. Na 3. místo jsme ztratili 10 minut a věřím, že to urvat šlo, kdybychom byli o chlup lepší v pití. Na druhou stranu jsme byli věčně pronásledováni dalšími třemi týmy v odstupu několika málo sekund/minut a mohlo to dopadnout samozřejmě i mnohem hůř.

Děkujeme za každoroční perfektní zázemí v Černokosteleckém pivovaru.

Za rok zas a snad o chlup silnější!

PIVU ZDAR!

Beskydská sedmička 2023 (Marek)

Beskydská Sedmička | 16:54:14 | 17. | kat.

Kde jen začít? Letošní B7 jsem nechtěl jít, jelikož už delší dobu ... no tohle si necháme na nějaký další příspěvek.  Nicméně celý rok jsem si zkusil z druhé strany a byl jsem "koučem" mé úžasné a dokonalé Ivanka Turoňová. A tak jsme mobilizovali babičky, které si zaslouží svou vlastní medaili, protože bez nich by se žádná běžecká průprava na B7 nekonala - děkujeme! A od ledna se do toho šláplo! Zadání znělo jasně - B7 pod 18h ... není problém ... 200+km/10k+vertikal/měsícně, s tím že do května trénujeme rychlost a pak půjdeme do objemu. Ivan jel nadplán a šla si tvrdě za svým, ale to jen tak bokem. Po společné H8 se Ivance splašily hormony a ani nevím jak se to stalo, byl jsem na startovce B7 s ňou - sh*t Pojďme už konečně na to! Třinec - šílenství - klasika - hymna - Boyard a jdeme na věc!

Ze startu byl trošku problém dostat se do stejného tempa - Iva na doraz, já vycházkově. Ale tak to bývá když máte za ženu jedničkovou oktávku v dízlu - studené starty nic moc, ale jak se ten motor po 20km zahřeje, tak už spolehlivějšího parťáka jen těžko pohledáš. Plán - noc na pohodu, jen to přežít a až vyjde slunce, zrychlit. Trošku nám vše znepříjemňoval déšť, vysoká vlhkost a nízká teplota, což nás nutilo taktizovat ohledně příjmu potravy a tekutin (není nutno rozepisovat, je to trošku alchymie). Osvěžující bylo "podřístáníčko" s Kryštofem do Kykulky, čímž se tato nekonečná a mozek unavující pakárna stala příjemným zážitkem. Nicméně na seběhu z Lysé začala ta pravá "zábava" Iva objevila co znamená "suicide mode", seběhli jsme ji v osobáku a nechali za sebou všechny naše sousoky . Na zdolání Smrku jsme si prohodili role a přišlo převrácení žalud(k)u a s každým metrem to lákalo do křovíčka - boží.  Nakonec jsme to nějak rozkecali, nicméně nás to stalo aktuální zlato (kat.) a do Čeladné dobíháme první trojka v rozmezí 2 minut ... Fakt super! Tohle jsem přesně nechtěl, ale hold je to tady a je třeba se s tím poprat!

Ještě před nástupem do hangu na Stolovou nás krouhá Olda a Iveta a po 70. km v nohách do kopce běží. Byli fakt hustí!  Zvažujeme naše možnosti, ale na běh do kopce to už fakt není, takže vsázíme vše na jednu kartu - seběhy. Na Pustevnách ztrácíme na první 3 minuty a hostýňáci nás pronásledují jen s 5 minutovým deficitem ... au! Od té doby už to byly jen bomby bomby bomby - oni silní do kopca, my z kopca. Na Pinduli je konečně rozhodnuto! Na první ztrácíme 8 minut, třetí jsme trhli o 22 minut. To jsou rozdíly, které jsou nepřekonatelné v jednom kopcu, takže si v Javorníku odbydu nějakou slzičku a dorážíme naše randíčko na Frenštáckém náměstí.

Letošní B7 pro mě dostala naprosto nový rozměr a to, že to nebyl závod náročný pouze fyzicky, ale především mentálně. Je to něco nepopsatelného se na 50km "zmáčknout" a dostat ze sebe vše, když na dosah ruky máte zlato a zároveň v zátylku cítíte dech loveckých Bloodhoundů, kteří cílí na váš flek! Tohle opravdu nezávidím eliťákům! 

P.S. Návod pro lidi kteří jsou v silné kategorii a nemají šanci se nikdy umístit, tady to je!

Jak se dostat na bednu na B7 v 5 krocích:
1. Nauč se chodit B7 pod 18hodin
2. Ožeň se
3. Nauč ženu milovat hory (podprahová reklama ve spánku, atd.)
4. Vsugeruj jí, že chce jít B7 pod 18hodin
5. Vetři se k ní do týmu ...

PIVU ZDAR A MAKEJ VOLE!

Nízkotatranská stíhačka 2023 (Marek)

Nízkotatranská stíhačka (98,5km | 5640+) | 18:51:21 | 46. Flek

A tak jsem se zase jednou vydal na jednu masochistickou pouť s názvem Nízkotatranská stíhačka. Tento závod jsem už nějakou dobu nemohl dostat z hlavy, až jsem se jednoho dne v nějaké labilní chvilce zaregistroval. A proč že stíhačka? Organizátoři mají vyjímku ze zákazu nočního pohybu v Nízkých Tatrách pouze pro 100 závodníků, nicméně registrace je otevřená pro 200. Proto je v polovině závodu eliminační stanice (síto oddělující zrno od plev), která Vás nekompromisně pošle domů, když se nacházíte pod čarou. Jinými slovy už od startu Vám v hlavě sedí dva paňduláči (nebo paňduláččice v rámci genderové vyváženosti), jeden křičí: "Zaber! Jinak to nestihneš!" a druhý: "Zpomal! Když se odpálíš na první půlce, tak do druhé ani nenastoupíš!" a první zase: "Až budeš sedět v autobuse, tak ti ušetřené síly budou stejně k prdu!". A takhle Vám z toho postupně hrabe a hrabe.

 V pátek odpoledne přijíždíme do Telgártu, abychom se v pohodě stihli ubytovat, akreditovat, aklimatizovat a případně se někam projít. Cíl předzávodní přípravy je jasný – na večeři nějaký salát a maximálně dvě piva - vstává se brzy, takže v 9 v posteli! Ani jsem se nenadál a měl jsem v sobě šesté pivo, závodní welcome drink (borovičku Borec, jak jinak než z poldecáku) a boule za ušima z vynikajících halušků, kde na brynze a špeku opravdu nešetřili a v 23:00 padám do postele – ups.

Je 4:20 ráno. Budík se snaží vyprostit z útrob telefonu a vyvrtat nám díru do hlavy. Jsme silní a spíme dál. Po namáhavém probuzení nás čekají klasické předzávodní přípravy, hygiena, snídaně, kafe a jak už to tak s Márou bývá, klasicky nestíháme a dobíháme na start 3 minuty před vystřelením z pistole. Je odstartováno. Prvních pět kilometrů vede po vyasfaltované cyklostezce a většina běžců to pálí, jakoby je při eliminaci čekala spíš kulka do hlavy než autobus domů – že bych ty propozice nečetl celé? No nic držím si to svoje tempo, míjím nějakého Poláka, který zvrací a za chvíli dobíhám do obce Šumiec, ze které začíná prudký výstup na Královu holu. Je dusno, hmla a chladno, ale alespoň se dobře běží. Po překonání několika brdků dobíhám do sedla Priehyba, odkaď by to mělo být běžecké a jak už to tak bývá – v ultra si nikdy nemaluj nic růžově, protože se tato růžová dokáže velice rychle zbarvit do ruda. Hmla vzala za své a tatranské slunce začalo vystrkovat růžky, což v kombinaci s divokou savanou vytvořilo smrtící koktejl. Dusno z vypařující se rosy slušně dehydratovalo a ve vysoké nepřehledné trávě se dalo popoběhnout sotva pár kroků. Po zdolání dvaceti kilometrů v těchto destruktivních podmínkách proběhla z části eliminace přirozená a mnoho běžců, kteří se vlezli do limitu, končí následkem vyčerpání. 

Sedla Čertovice na 48. km dosahuji v čase 7:46, už ani nemluvím, na půl hodiny si sedám, čumím před sebe a snažím se nezkolabovat. Jsem na nějaké 64. pozici mezi muži z 83, kteří můžou pokračovat – proč zrovna já musím být takový smolař. Nebreč – vymyslel sis to, tak to ujdeš celé. Po chvíli už si to šlapu do kopce s poetickým názvem Rovienky, kde vystoupáte asi 350 výškový na 1,5km – Slováci mají opravdu zvrácený smysl pro humor. Následující úsek mám trošku v mlze, trošku vlivem brutálního převýšení, dehydratace, pekelného slunce a bolesti kyčle, která mě vystřelovala chvílema až do bezvědomí – s tím jsme do toho ale šli, že to asi bude bolet a tato nedořešená bolístka se musela dřív či později ozvat. Nějakou jsem se teleportoval na Chopok, kde jsem jen o pár minut nestihl Ivču, která tady byla výletovat – nevadí, byl jsem prostě pomalej … Posílám vývar a točeného Šariša, se kterým se mi nalila nová krev do žil a hned co jsem vyběhl na hřeben za Chopkem jsem si vzpomněl proč tady vlastně jsem. Pohled na celý hřeben s "jesenickým" profilem ve mně evokoval totální svobodu a nádheru tohoto sportu. Vše jen umocňovali kamzíci lemující trasu (s absolutním nepochopením k mému utrpení ve tváři). Až do tmy jsem letěl, co mě nohy pustily s jedinou představou v hlavě – až dosáhnu Prašivé, jdu na sestup a tohle všechno skončí! Před setměním se ke mně připojuje Radovan, jeden z Frenštátsko-Lichnovsko-Pražské bandy, které jsme potkali předchozí večer, což nám alespoň symbolicky zahání strach z chlupáčů ukrytých po trati. Dosahujeme Prašivé a jak že jsem to říkal – v ultra si nikdy nemaluj nic růžově? 

Poslední úsek trati bych umístil na stupnici bolesti někde mezi pokusy Josefa Mengeleho a poslechem skladby Baby od Justina Biebera … Posledních 12 kilometrů mi vzaly veškeré zbytky sil, naděje na plánovaných 17:30 a víru v lidstvo – tohle by nenaplánoval nikdo se špetkou empatie. Extrémní sestup po uvolněných kamenech střídal exponovaný výstup a nebyl bych to já, abych se na posledních 100 metrech nedokázal ztratit, čímž jsem uvolnil Radovanovi prostor pro dosažení (čti loupež) mého 45. fleku a dobíhám pár sekund za ním. Jsem strašně rád, že jsem si konečně splnil tuto obrovskou výzvu zdolat celý hřeben Nízkých tater na jeden zátah. Po dokončení jsem byl trošičku naštvaný kvůli času a zranění, které mě dosti limitovalo – s odstupem to ale vidím tak, že jsem tam nechal maximum a vzhledem k podmínkám ve kterých jsme tuto kratochvíli trávili, jsem vlastně s celkovým výsledkem spokojen. 

Děkuji Ivance za support v cíli a doprovod na závod a samozřejmě Jurajovi Tekelovi za super organizaci. 

P.S. Jsem docela rád, že jsem byl celý víkend offline a otevřel si zprávy až v pondělí ráno, abych zjistil, že můj největší postrach - méďa -  zaútočil na běžce jen pár km od nás. Běžci přeji brzké uzdravení.

Pražská stovka 2022 (Marek)

Pražská stovka aneb cesta do útrap ultra-běžcovy duše | 133km | 4800+ | DNF

Při trápení na 5BVčku jsem byl 100% rozhodnutý, že letošní jakš takš vyd(a)řenou běžeckou sezónu ukončuji, zazimuju se na gauči, kde budu jen jíst, pít a tloustnout. Jak už tomu ale tak bývá, člověk míní a Olaf mění a už v následujícím týdnu jsem vyplňoval registraci ... Než se naděju sedím v autě s Mareek Glogar na D1 směr Praha, venku krásně pršo-sněží. To je nádhera... teda byla by, kdybych se nechystal v tomhletom marasu trávit noc-den-noc... Sázava, pojíst, oblíct a je odstartováno. Moje představa o P100, že je to pochoďák pro lidi s krosnou a kytarou byla trošičku naivní - jsou to zvířata! Všichni běží ... i do kopce ... fajn. Předsevzetí nepřepálit start vzalo za své a už jsem běžel v chumlu masochistů na první kopec. Na první čipovce na 15. km jsem v čase 1:45:32, což by v Beskydech nebyl vůbec špatný čas, mezi místními "trampy" to stačí pouze na 36. příčku. Cítím, že takhle to nepůjde táhnout celou dobu, dávám malé pivko a běžím dál. Trošku se to roztáhlo, tak se chytám na nějakou dobu frajera, kterého už jsem párkrát zahlídl i na beskydských závodech, tak se spolu držíme cca 8 km a kecáme.

"Ty v klidu to stačí, takhle popobíhat a to by nám mělo na nějakých 17 hodin stačit"
"Já chtěl mířit na nějakých 24."
"Aha. Tak co tady děláš?"

Ještě z něj vylezlo, že vlastně celou českou elitní scénu zná a občas s nima běhá ... super! Tak alespoň, že to "nepřepálit to" jsem zvládnul. S přicházející krizí ho ztrácím a začínám bojovat sám se sebou. Na 32. km jsem za 4:10, chvilku se tady zdržím ať se dám trošku dokupy... dávám pivko, vybíhám dál. Okolo 40. km mířím na Čerčanský chlum a psychicky jsem na vrcholu, všechno jde pěkně, nic nebolí, za 10 km kontrola i se supporťákem, převleču se do suchého - to bude fajn. O 5 km dál se mi vrací dávno zapomenuté zranění kolene z B7 2019 a seběh začíná být peklem, zvolňuji a předbíhá mě kopa lidí. S přicházejícím dnem teplota stoupá, sníh taje a trať se před očima mění v bahenní tobogán... pěkně to klouže a závodníci vyměnují své značkové běžecké oblečení za military verzi, že by se za maskování nestyděl ani odstřelovač z Vietnamu. V Čerčanech jsem za 6:54 a už na mě čeká Mára s kafem, říkám mu že to není dobrý, ale on mě psychicky zvedá a žádnou myšlenku na konec mi nedovolí. Jdu dál. 

Následujících 40 kilometrů se plácám okolo průměru 5km/h, zkouším všechno možné abych si nějak odlehčil a mohl bych zrychlit, nic nezabírá. Hodně bojuju s hlavou, ale pořád to jde. Moji osudnou se stala rozhledna Pepř, kterou Olaf umístil za bahenní stezku, kde jsem při přebrodění tohoto 2km pekla nechal veškeré zbytky sil a nadějí. Přehodnotil jsem si možnosti: stehna, lýtka na kašu, kolena píchají při každém kroku, plosky nohou bolí při každém došlapu tempo pomaličku klesá k 4km/h, což by znamenalo ještě dalších 11-12 hodin pekla ... Né děkuji! Tímhle jsem si prošel už na B7 2019, kde byla vůle silnější než mé možnosti a s kolenem na sra*ku jsem kulhal do 60km vzdáleného cíle. V Jílové dávám polívku a pivo, odevzdávám čip a s mírným zklamáním se s tímto závodem loučím na 92.km v čase 15:01:47 z 57. příčky. 

Bookujeme nocleh v Černokosteleckém pivovaru a jedem na (ne)zaslouženou Černou sviňi. Nicméně musím vyzdvihnout organizaci závodu, která byla perfektní. Obžervovačky bohaté, lidi příjemní, značení perfektní.

Pochodoběh černokosteleckého pivovaru 2022 (Marek)

Pochodoběh černokosteleckého pivovaru | 42km | 30+2 piv (dvojice) | 2. flek

Pochodoběh čili vrchol sezóny je za námi a nenazval bych to jinak než bordovické Nagáno. Začneme od smolařů letošního ročníku, jež vyfasovali pracovní název "TJ Bordovický Pivní Pochod "Zabedněnci"" a že zabednění opravdu byli... Páč se objevili na startu s litrem a půl rumu na "zahustění". Nevím zda zahuštovali málo nebo moc, každopádně Ondrej Kyblík si odesral koleno a půl závodu v podstatě trpěl, že na stanovištích stíhali pouze zavíračky a nestíhali pít. Nicméně došli, sic s polovinou sudu, kterou už v cíli nedopili, ale došli. Hned jeli domů a zítra si jde k doktorovi pro verdikt - držíme palec, že vše bude ok... Já mu říkal, aby se na to vysral, radši se nechal odvést s ostatníma mrtvolama a dopil ten sud mimo závod, ale tvrdil, že největší výzva je to dojít.  Správně vychovaný "skoro Bordovjan"!

Tým TJ Bordovický Pivní Pochod "Nebednaři" ve složení Václav Váňa a Marek Bartoň si šli tu svou klasiku - hlavně dojít, užít si to a přežít. Ukořistili si 66. místo na Krátké traťi z cca 160 týmů a odcházeli se slovy: "Tady se mi to líbí, s tímhle závodem jsem ještě neskončil".  Takže super kucí.

Další reprezentace jsme se zhostili my, ve složení Petřkovský, Turoň... Už názvem týmu jsme si na sebe upletli celkem nekomfortní bič a pojmenovali jsme se ostře - TJ Bordovický Pivní Pochod "Bednaři". S umístěním na bednu jsme absolutně nepočítali, ale říkali jsme si, že místní trošku postrašíme. Vlhký sen byl natlačit to pod 8 hodin - 6h na trati + 2h na sud, což by nám mělo stačit na nějaké cca 5.-6. místo. Hned na startu jsem si řekl, že odstartujem s elitou, zakousneme se jim do zadnice a zkusíme se udržet co to půjde a světe div se ... ono to šlo. Dokonce to šlo tak dobře, že jsme na traťi byli, troufám si říct, dominantní. V pití nás chlapci, ale neskutečně drtili - nám tekla pěna jim pívo. 

"Chlapi co to máte za pivo, že Vám to tak krásně teče"
"My chodíme s Mášou (pozn. ALE 13°)"
"Dyť to Vás musí strašně sundat né?"
"V klídu" ... jen co to dořekl, tak se šel "vykadit"
"Kde máš partáka?"
"Říkal, že jde kadit"
"Ty hele já ho vidím ... on kadí běžně pusou?"
To byl jeden z posledních rozhovorů s loňskými vítězi, se kterými jsme se naháněli v podstatě celý závod ... pak jim Máša v závěru dala trošku na prdel a spadli až na 6. místo. Nicméně my si běželi to svoje, v pivovaru jsme si dopili nějaké poslední 4 škopky na morál a z tohoto brutálního pekla si odvážíme stříbro v čase 7:38, nějakých 20 minut za prvním... V minulých letech by nám to stačilo na nějaké 5. místo letos na 2., nezamýšlím se proč ... prostě slavíme.

No a poslední vyslanec, největší hero naší repre - Mareek Glogar, který se vydal tou nejstrastiplnější cestou novodobých gladiátorů tohoto sportu - nadsamce, čili jednotlivců. V přípravě jsme se snažili přijít na počet piv, co je člověk schopný fyzicky přijmout ... shodli jsme se na nějakých 24. Mara se ale postavil proti přírodě a (vsuvka autora: to hovado) ten sud vyžral sám ... Ano je to pravda a Mara Glogar se zapsal do síně slávy tohoto sportu a jako druhý v republice (nejspíš i na světě) dokončil "Nadsamce" v čase 13:16 si odnáší 23. místo z dlouhé (z nějakých 40!!!)

PIVU ZDAR!

Beer treking 2022 (Marek)

Beer treking | 15km | 500+ | 5 piv | 1 panák 

Tak jsem nás teda šel reprezentovat na BEER TREKING - "Mistrovství republiky v pivním trekingu" (ha ha ha ) a výsledky jsou konečně venku, tak můžu utrousit nějaký report.

O co šlo? Uběhnout 15km | 500+ a v průběhů vypít 5 piv a panáka. Na startu se sešlo okolo 1300 závodníků, takže dostat se k tomu Huhňákovi 11° a z areálu bylo poměrně náročné. Když jsem se konečně dostal z davu rozběsněných pivopíjčů mi došlo, že já vlastně ani nevím, jak se tyhle "sprinty" běhají a pijí, tak jsem ani nevěděl jak rozvrhnout síly, nakonec jsem volil taktiku letošních vítězů BPP: "Začni zostra - naplno, a pak už jen postupně pomaličku přidávej".

Na prvním stanovišti jsem už z dálky vyhlížel plánovanou "Thýni", IPU od Primátora, zatímto ostatní volili 10° - blázni! Nechat tam takovou mňaminu. Pak přišel výstup na sedlo Petrovka, což znamenalo vystoupat 500 výškových na 2 km... Pome! To umíš... V kopci jsem pár závodníků nechal za sebou no a pojďme na Bernarda 11° - Už mám žízeň! Břicho plné... Následuje přeběh po hřebenu na Červenohorské sedlo - cca 5 km po rovince - To umíš! Neumím... Snažil jsem se držet úctyhodné tempo okolo 5min/km, ale když kolem mě probíhali frajeři s úsměvem na tváři, jako by se nechumelilo, tak mi došlo, že jsem se nejspíš dostal mezi eliťáky - ouč. Červenohorské sedlo - jediné čepované pivko na trase Huhňák Maxx 11°, mňam... Frajerům, co mi ukázali záda na hřebenu, jsem oplatil stejnou mincí a zanechal jsem je tam se zamrzlým výrazem, který nahodili po tom, co jsem to exnul... Hold někomu to běhá, jinýmu to pije. Jdeme na seběh, ještě jeden mi chybí - jo ahaaaa, tady blinká v křoví ... Bomba! Mám je všechny.

Dobíhám na poslední pívo, nemám ho sice kam dát, ale to už se vsákne nějak... Už z dálky volám na obsluhu v obleku Supermana: "IPU!", podává mi mou oblíbenou IPU od Primátora... Dobíhají mě staří známí: "Kde máte desítku?" - Poserové.  No nic IPA ve mě, jdem to doťuknout. Podávám Supermanovi sklo, loučí se semnou se slovy: "No tyvoleee, slušný čas" - 35 sekund... Fakt že jo...No nic teď už před sebe nikoho nepustit a užít si poslední 2 km, v cíli posílám nějakého random panáka - "Whisky", odevzdávám kartičku a tradá na čepované do auta. 

Podtrženo sečteno: 1:33 | 13. celkově (1257) | 7. v kategorii (527)